Naše západní civilizace v současnosti dosahuje svého vrcholu. Máme hojnost ve všem, co si můžeme přát. Obchody jsou plné jídla a nádherného oblečení, máme možnost všemožného vyžití v zábavních centrech, restauracích, divadlech, můžeme cestovat, kamkoliv si usmyslíme. Máme vyspělou lékařskou péči a knihy a časopisy plné návodů, jak správně žít, jak přemýšlet, jak být úspěšný. Proč tedy stoupá počet lidí závislých na antidepresivech? Proč nejsme jako společnost šťastnější, ale naopak roste napětí, stres a mnozí podléhají frustraci a syndromu vyhoření? Kde se v tom všem pokroku ztratilo obyčejné lidské štěstí?

Reklamy nás znovu a znovu nabádají, co vše si prostě musíme pořídit, abychom byli „in“ a co nutně potřebujeme, i když nám to dosud rozhodně nechybělo. Lifestylové časopisy nám ukazují, jak se máme oblékat a dávají zaručené rady, jak se stát úspěšnější, krásnější, šťastnější.

Do tohoto systému se zapojuje i „moderní“ pojetí duchovního života (New Age): Nejste šťastní? Splňte si svá přání. Proto tu na Zemi přeci jsme, abychom si užívali a pořídili si vše, co si zamaneme. A pomůže vám k tomu tenhle báječný seminář či workshop, který vás naučí, jak být úspěšný, jak si přitáhnout peníze.

S tímto ryze konzumním přístupem se však naše spokojenost stává závislou výhradně na vnějších okolnostech a dosažení štěstí se odsouvá stále dál, někam do budoucnosti. Budu šťastný až (si našetřím více peněz, budu mít lepší práci, nové auto, dům, vysněnou dovolenou, podstoupím plastickou operaci, až se manžel změní, děti vyrostou…) Výsledkem je, že ono kýžené štěstí se nějak stále nedostavuje a když konečně některého ze svých cílů dosáhneme, pocit radosti a štěstí nás zaplaví jen na krátkou dobu, protože záhy zjistíme, že – „Ano, je to super! Mám se fajn, ale mohl bych se mít ještě lépe…“

A tak se stále honíme za svou chimérou štěstí, plníme si své „sny“ jeden za druhým, naříkáme nad partnerem nebo nad dětmi a stále čekáme a vynakladáme ohromnou energii na to, abychom dosáhli toho, co chceme a co si myslíme, že potřebujeme.

Ovšem jedno velké tajemství štěstí spočívá v tom, že k jeho dosažení nepotřebujeme ve skutečnosti vůbec nic. Stačí jen přepnout program v hlavě. Ukončit někdy v dětství spuštěný program, který nás pobízí neustále hledat „viníka“ naší nespokojenosti někde venku. Vzít zodpovědnost za své štěstí jen a jen na sebe a nečekat na příznivé okolnosti. Být šťastný tady a teď. Skutečné štěstí není o tom neustále se usmívat a zažívat samé krásné věci a obklopovat se příjemnými lidmi a věcmi.

Štěstí je o prosté radosti ze života, o vnitřním klidu a míru, jehož zdroj se nachází hluboko uvnitř nás. Štěstí je jako moře, na jehož povrchu může zuřit bouře, jehož hlubiny však zůstávají neměnné. Skutečné štěstí zažíváme tehdy, když si i navzdory nepříznivým okolnostem a smutku uvědomujeme, že všechno vnější dříve či později pomine a že vše je tak, jak má být.

Neznamená to ovšem dát ruce do klína a nedělat nic. Znamená to především hluboké poznání, že to „špatné“ se neděje náhodou a že je třeba se z toho poučit a změnit. Učinit to, co je v našich silách. A ostatní nechat být. To, co není v naší moci, nezměníme. Můžeme to jen s upřímnou pokorou a klidem přijmout.

Vezměme si například na indiány v dosud málo dotčených oblastech Amazonie. Lidé, kteří je lépe poznali, se shodují v jednom důležitém bodě – ačkoliv mají z našeho pohledu bídu, méně pohodlí a celkově tvrdší život, jsou šťastnější. Jak je to možné?

Narozdíl od nás totiž berou život takový, jaký je. Prožívají ho bezprostředně a v celé své plnosti tak, jak plyne. I se všemi jeho bolestmi, radostmi a strastmi. Co mohou změnit, změní, co nemohou, ví, že nad tím nemá smysl naříkat. Žijí tady a teď.

Takový přístup k životu je velmi vzdálený tomu našemu, který podléhá mnoha uměle vytvořeným blokům a omezením. Naše civilizace je v řadě ohledů velmi sobecká a pokrytecká. Například nemocné a staré lidi zavíráme do nemocnic a domovů důchodců, jen abychom pokud možno neviděli utrpení a smrt a žili ve své bublině dokonalého „happy světa“. Ti „primitivové“ v divočině se ale od malička učí brát smrt i bolest jako přirozenou součást života. Nehledají štěstí v pohodlí a iluzi dokonalosti.

Nám, jež se pyšníme pokrokem a svobodou, chybí pokora. Vše bychom chtěli mít krásné, barevné, pestré a zábavné, dokonalé a ideální, ale už nechceme vidět, že realita je jiná. Že celý ten kolos moderní, zhýčkané civilizace nás nejenom nedělá šťastnějšími, ale čím dál tím větším tempem devastuje Zemi a nás odvádí od toho podstatného – že mír a štěstí nenajdeme nikde kolem sebe, v nahromaděném majetku a pachtění za iluzemi, ale jen a jen v sobě, ve svém srdci, kde je ukrytý skutečný poklad a odkud můžeme vnímat krásu života, kdykoli budeme chtít, bezprostředně, jako růži, která kvete a voní právě teď.