Koncept kontinua

Čím to, že v době, kdy naše civilizace dosáhla takového pokroku, je mezi námi tolik strádajících a nešťastných lidí? Čím to, že v době, kdy naše konzumní společnost disponuje takovými možnostmi a prostředky k uspokojování potřeb lidí, je tak těžké najít skutečně šťastného a spokojeného člověka? Čím to, že v době, kdy o nás mohou pečovat různí specialisté, od kadeřníků, masérů, finančních poradců, až po učitele, lékaře a osobní terapeuty, je tolik lidí zakomplexováno pocity marnosti a frustrováno stresem a strachy nejrůznějšího původu? Proč jsou i naše děti neposlušné, nešťastné, nemocné a agresivní? Vždyť zdravotnictví je na tak vysoké úrovni a obchody jsou plné zboží. Proč druh homo sapiens sapiens, tak hrdý na svou údajnou moudrost a vyspělost, čelí stále větším problémům kvůli svému nerozumu a krátkozrakosti?

hopi-matka-s-ditetem-nahledJean Liedloffová se nechala zlákat jihoamerickou džunglí a vydala se na expedici do Venezuely, kde se setkala s indiány a byla velmi překvapena tím, jak tito lidé, žijící „primitivně“ jako v době kamenné, jsou plní pohody, radosti a energie. Tato zkušenost jí natolik oslovila, že se do džungle ještě čtyřikrát vrátila a dlouhodobě pobývala mezi Yequány, kteří ji přijali mezi sebe, a studovala jejich způsob života. V knize Koncept kontinua pak popisuje výsledek svého pozorování.

Při studiu života prostých domorodců ji udivil fakt, že jejich děti jsou na jednu stranu velmi živé, veselé, samostatné a sebejisté, ale také vyrovnané, poslušné, ohleduplné a naprosto postrádají agresivitu. Po vyhodnocení svých poznatků dospěla k závěru, že odpověď je třeba hledat v naprosto rozdílném přístupu k dětem a k jejich výchově, a obzvláště v péči o miminka.

My, lidé v takzvaném civilizovaném světě, máme na výchovu rozličné teorie a systémy. Rady, podle kterých se řídíme, hledáme u svých rodičů, psychologů a v odborných publikacích. Už jsme téměř zapomněli na to, že i uprostřed města jsme stále součástí přírody, že náš původ stále zůstává v přírodě – ve světě přirozených instinktů a základních životních potřeb. Evoluce nás vybavila spoustou přirozených mechanismů, avšak hlas naší intuice, který nás má v péči o dítě vést, je to poslední, co by nás napadlo poslouchat.

Tolik se bojíme, abychom naše potomky nerozmazlili, že jsme ochotni ignorovat jednu z jejich nejzákladnějších potřeb – být první období života neustále u své mámy. Ne v postýlce, ne v kočárku, ale v jejím náručí. Novorozené dítě potřebuje cítit teplo a lásku své maminky. Jen tak může být přechod z prenatálního období (v bezpečí lůna) do postnatálního období života harmonický a bez traumat.

Jako právě narození malí bezbranní tvorečkové potřebujeme cítit, že v tomto novém světě nejsme sami, opuštění, toužící, ale že jsme součástí celku, milovaní a v pořádku takoví, jací jsme. Podíváme-li se do zvířecí říše, na naše nejbližší sousedy – opice, ty svá novorozená mláďata nosí neustále všude s sebou až do té doby, než se sama pustí své matky a začnou zkoumat svět.

Podle Jean Liedloffové právě tomto prvním období života, kdy nejedna matka často nechává své miminko plakat ve své postýlce kvůli obavě, aby ho nerozmazlila (ačkoliv jí z toho bolí u srdce a intuice křičí, že toto není správné), nebo se bojí kojit podle potřeb dítěte a místo toho kojí podle přesně daného harmonogramu, vzniká příčina řady později již těžko napravitelných problémů. Na tuto extrémní situaci, kdy matka nevyslyší potřeby svého dítěte, totiž evoluce žádné mládě v přírodě nepřipravila. Děťátku tak chybí přirozený mechanismus, kterým by se s neočekávanou situací (z hlediska evoluce) vypořádalo.

Yeguánské matky, které stále věří svým vlastním instinktům, své děti nerozmazlují tím, že by se staly středem pozornosti a celý den byl naplněn jen péčí o ně. Nosí je však neustále všude s sebou – dítě drží v náručí nebo v šátku, dávají mu pít mléko, kdykoliv to děťátko samo vyžaduje, a při tom vykonávají všechny činnosti jako dříve. Žijí normálním pestrým společenským životem hodným inteligentního lidského tvora a ne naprosto izolovaným životem osamělé matky v domácnosti. Děťátko má na jednu stranu neustálý pocit bezpečí, klidu a míru u své matky (podobně jako v prenatálním stavu) a zároveň všechno dění pasivně sleduje a dostává se mu ohromného množství podnětů, které jsou pro něj velice důležité. Navíc tím, že je matka s děťátkem při své denodenní práci v pohybu a různě s ním manipuluje, se dítě dostává do rozličných poloh a neočekávaných situací, čímž se jeho tělíčko i psychika připravují na další fáze vývoje.

Yequánské děťátko opouští náruč své matky přibližně šest měsíců od narození. Nezná zoufalý osamocený pláč ve své postýlce, zná jen úžasný svět plný podnětů a maminku, která je tady vždy, když jí potřebuje. Tím, že je dosyta nasyceno blízkostí své matky, je půlroční miminko daleko odvážnější, samostatnější a sebejistější a je dokonale připraveno zkoumat svět kolem sebe. Netráví už tolik času s matkou ale hlavně s ostatními dětmi, přičemž matka je neustále k dispozici, když ji děťátko potřebuje.

Koncept kontinua je kniha, která má lidem v naší civilizaci hodně co nabídnout. Toto dílo není návodem k životu, ale může být bránou k pochopení sebe i druhých. Přináší odpovědi na mnohé otázky a zdaleka se neomezuje jen na to, jak se chovat k novorozencům. Je to ucelená a velmi inspirující studie fungování zdravé a vyrovnané společnosti, která sice nemá počítače, pračky a ledničky, ale lidé tam žijí s pocitem naplnění a radosti. Mají chuť pracovat, nemají potřebu sobě, nebo okolí dokazovat svoje kvality a schopnosti, protože je netrápí komplexy a pocity nemilovanosti a opuštěnosti, které jsou tak hluboce zakořeněné v duších moderních civilizovaných lidí.

Zdravý člověk si velice dobře uvědomuje a respektuje své vlastní potřeby, stejně tak má přirozený respekt k potřebám a suverenitě druhého. Není hnán touhou druhé měnit, opravovat, nutit kohokoliv k čemukoliv, co on sám nechce. Bytostně cítí, že je v pořádku takový, jaký je, a jako takový nepotřebuje neustále ujišťovat, že je hoden lásky. Je šťastný tady a teď a nevyhlíží své štěstí někde daleko v budoucnu…

jean-liedloffova-koncept-kontinua-nahledTak často slyšíme věty jako: „Až budu mít (… práci, auto, partnera …), pak budu šťastný.“ Když tyto věci posléze získáme, zjistíme, že pocit štěstí se stále nedostavil, nebo byl jen přechodný. Je to tím, že už ani nevnímáme život, plynutí života v každodenní realitě. Naše myšlenky těkají od jedné věci k druhé a nikdy se nezastaví. Už si ani nemáme čas uvědomit, že to, co potřebujeme, nenajdeme nikde venku. Jen v nás, v našich srdcích, je klíč ke štěstí.

Ne vše, co je popsáno v knize, se dá plně aplikovat pro náš uspěchaný a od přírody zcela odtržený způsob života. Mezi yequánskými indiány však můžeme mnohé pochopit, mnohé se naučit a nechat se inspirovat pro výchovu svých vlastních dětí. Knihu bych vřele doporučila všem nastávajícím maminkám a každému, kdo chce lépe porozumět sobě samému, a kdo je schopen vidět, že směr, kterým se ubírá naše civilizace, je neudržitelný.
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.