Dalajlamova kočka

Dalajlamova kočka na mne vykoukla z knižního regálu a hned mi učarovala. Tedy, abych byla přesnější, nejedná se o zvíře, ale o naprosto jedinečnou knihu, kterou napsal David Michie, australský autor zabývající se buddhismem, instruktor meditace a nadšený milovník koček. Jen opravdový obdivovatel koček totiž může napsat knihu, která je každým coulem tak „kočičí“ a přitom plná moudrosti a praktického buddhismu. Kniha je napsána z pohledu kočky a ne ledajaké kočky, ale kočky samotného dalajlámy. Jako drobného a slabého kotěte se jí dalajláma osobně ujal a zachránil jí život. Vyrostla z ní sebevědomá dáma využívající všech výhod, které skýtá pobyt u nohou člověka, který je považován za duchovního vůdce Tibeťanů. Stala se z ní pravá JSK (Jeska) – Její Svatost kočka…

dalajlamova-kockaJako dalajlamova chráněnka je mnichy s láskou přijímána a denně vysedává na parapetu Jeho Svatosti, přihlíží návštěvám a zaujatě naslouchá rozhovorům. Zbývající čas tráví v nedaleké kavárně Café Franc, kde jí jako vzácného hosta různými dobrotami obdarovává majitel kavárny. Své místo tam má vyhrazené na poličce mezi módními časopisy. Navštěvuje také paní Trinciovou – báječnou kuchařku, která vaří v klášterní kuchyni speciality pro vzácné hosty. Ve svém bohatém životě se však zdaleka nezabývá jen tím, co je její největší slabostí, totiž jídlem, její pozornost poutají i vyšší duchovní cíle.

Neomezuje se totiž pouze na naslouchání rozhovorům a přihlížení dění v klášteře nebo jeho nejbližším okolí, ale nad vyřčenými tématy a myšlenkami také rozjímá a bedlivě sleduje, jak se lidé kolem ní mění a slovní podněty realizují v praxi. Kniha podle mého názoru dovedně zachycuje to opravdu podstatné z buddhistické nauky, co může čtenáři pomoci k šťastnějšímu a plnějšímu životu.
 

* * *

Maličkého kotěte, kterému hrozí nešťastný osud, se ujme samotný dalajlama. Kočička líčí svůj každodenní život v jeho těsné blízkosti. Stává se svědkem rozhovorů mezi dalajlamou a jeho hosty. Postupně poznává, v čem spočívá štěstí, a jak ho na cestě životem najít, což není pro žádnou živou bytost snadné. V laskavém příběhu často nechybějí humorné situace, kočka se tře o nohy hollywoodských hvězd a dělí se s námi o poznání, které získává v klášteře buddhistických mnichů. Postupně se himálajské koťátko učí, jak se nenechat ovládat emocemi, jak zachovat bdělou mysl, jak přistupovat ke každodenním problémům, jak využít přítomný okamžik k vytváření lepší budoucnosti a jakou moc má v našem životě láska a soucit.

Zábavně a čtivě napsaný román v sobě nese poselství, které může učinit šťastnějším každého z nás. Dokazuje, že snaha žít jako lepší bytost prospěje každému – a není (jen) pro kočku.

„Chci, aby i díky této knize lidé dospěli k tomu, že nejdůležitější je láska v různých podobách. Šťastní jste, když se staráte o druhé a dáváte jim lásku. To je jedna z nejúčinnějších cest ke štěstí,“ říká o Dalajlámově kočce její autor David Michie.
 

* * *

Ukázka z knihy

(…) Tak rozmanitá jídla jsem ještě nikdy neviděla. Kuchaři dodržovali náročné postupy přípravy a používali suroviny ze všech světadíků. Těch pár sklenic s kořením v klášteře se ani nedalo dost dobře srovnat s tím, čím vším se dochucovalo v kuchyni Café Franc – na poličkách tu stály vyrovnané dlouhé řady kořenek, skleniček a lahví s omáčkami, chuťovými přísadami a všelijakými dochucovadly.

Jestliže mniši v klášteře na kopci jedli svá obyčejná jídla s takovou chutí, pak vybrané pokrmy servírované návštěvnímům Café Franc by měly způsobovat takovou rozkoš, až běhal mráz po zádech, vysunovaly se drápky a chvěly vousky.

Ve skutečnosti však k ničemu takovému nedocházelo.

Hosté v kavárně snědli několik prvních soust a pak svému jídlu přestali věnovat pozornost. I přes tak náročnou přípravu, za kterou také zaplatili náležitě vysokou cenu, si prakticky nevšímali toho, co měli na talíři. Místo toho si zaujatě povídali, psali smsky a e-maily přátelům a příbuzným, nebo si četli zahraniční noviny, které Franc každý den vyzvedával na poště.

Mátlo mě to. Vypadalo to skoro, jako kdyby nevěděli, jak jíst.

Mnozí návštěvníci kavárny byli ubytováni v hotelech, kde ke standardnímu vybavení pokoje patřila rychlovarná konvice a vše potřebné k tomu, aby si hosté mohli sami připravit kávu nebo čaj. Pokud si chtěli dát po ránu kávu a přitom ani nevnímat, co vlastně pijí, proč si jí neuvařili zadarmo v hotelu? Proč v Café Franc platili tři dolary za kávu, kterou ve skutečnosti nepili?

david-michie-dalajlamova-kockaTajemníci Jeho svatosti mi naštěstí pomohli pochopit, o co tady vlastně šlo. První den ráno po mé návštěvě Café Franc jsem s nimi seděla v jejich kanceláři, když Čogjal vstal od stolu. Zvědavě jsem se na něj zadívala. „Tady je moc hezká definice toho, co je bdělá mysl,“ řekl Tenzinovi a přečetl mu úryvek z jednoho rukopisu, který kdosi poslal Jeho Svatosti s probou, jestli by k němu mohl napsat předmluvu. Takových rukopisů s podobnými žádostmi dostával dalajlama každý týden několik. Čogjal četl: „Mít bdělou mysl znamená pozorně vnímat přítomný okamžik, svobodně a bez posuzování.“ Pak dodal: „Hezké a jasné, viď?“ Tenzin přikývl.

„Nezaobírat se myšlenkami na minulost ani budoucnost, nepoddávat se snění,“ vypočítával Čogja.

„Mně se líbí ještě jednodušší definice Sogjala Rinpočeho,“ prohodil Tenzil a otřel se. „Prostá přítomnost.“ „Hmm,“ zamyslel se Čogjal. „Žádné mentální konstrukce ani těkání myšlenek.“ „Přesně,“ souhlasil Tenzi. „Zdroj vší spokojenosti.“
 

kocicka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.